Kdo jsem?
Jmenuji se Libuše Čížková, jsem kosmetička, masérka, máma tří dospělých dětí a především…pečuji o maminku. Jsem její průvodce v zapomnění. Ze všech sil se snažím pro ní vytvářet bezpečné prostředí, tak, aby se cítila ceněna a respektována.
Je to zkušenost, která mi změnila životní priority. Každý den je jiný a vyžaduje trpělivost, empatii a schopnost rychle se přizpůsobit. Někdy jsou situace s maminkou legrační, dost často mě něčím zaskočí. Musela jsem hodně věcí ve svém životě změnit s přizpůsobit se této situaci. V jednom jsem však měla vždy jasno, že maminka si to zaslouží!
Péče o blízkého je zkušenost, která z vás nakonec vytesá vaše nejlepší Já!
Chci se s vámi tady podělit o tuhle zkušenost. Přiblížit vám, jaké to je, pečovat o rodiče s těžkou demencí. S čím se na té cestě potkávám. Jak to bylo na začátku a jaké je to dnes? Sdílení je součást mojí terapie, protože, každý pečovatel musí především pečovat sám o sebe! A to já dělám, jak nejlépe umím.
Každý, kdo pečuje ví, že tahle cesta je výzvou, která přináší nové perspektivy a především…hlubší porozumění životu. Pokud se ocitnete v podobné situaci, nebojte se hledat pomoc a sdílet své zkušenosti s ostatními.
„Nikdy nevíme, čím nás život překvapí, važme si každého dne, který jsme prožili ve zdraví!“
Moje cesta k sobě
Jako máma tří dětí, jsem pobyla na mateřské dost dlouho, abych zatoužila po nějaké jiné seberealizaci. Stále stejný kolotoč povinností mi připadal jednotvárný…byla jsem vším možným, jen ne sama sebou.
Bylo mi třicet a měla jsem pocit, že nejsem NIC.
Táhlo mě to ke kosmetice a mojí vášní byla aromaterapie. A tak jsem vše propojila. Výsledkem byla rekvalifikace na kosmetičku a odborné kurzy na Institutu aromaterapie. Propojovala jsem dotek s vůní a péče o klienty mě naplňovala.
První hustá výzva přišla v době, kdy jsem s dětmi zůstala sama. V profesi jsem potřebovala trochu jistoty a tak jsem nastoupila jako kosmetička na dermatologii. Zde jsem během sedmi let získala nesmírně cenné zkušenosti v diagnostice, i léčbě pleti. Přidala jsem si i práci na kavárně, vždyť, samoživitelka se musí otáčet! Tam někde se začala prohlubovat moje cesta k sobě.
Intuitivní tanec, rodinné konstelace a další techniky, mě v této fázi života provázely velmi intenzivně.
Bylo mi čtyřicet a měla jsem jasno…“Všechno vím, všechno znám!“
A pak přišel On, odstěhovali jsme se do hor a já si otevřela svoje vlastní studio…po letech kočování po salonech. Můj prostor byl mým splněným přáním. Naši psi se proháněli po horských loukách, já sušila byliny, vyráběla čaje, sázela, sklízela a přikládala do kamen.
Žila jsem svůj sen.
Jak to bylo dál?
Znepokojivé změny v chování mojí maminky začaly narušovat naši rodinnou idylu. Vymýšlela si příliš barvité příběhy o lidech, které nikdy nepoznala. Ztrácela a nacházela různé věci, schovávala léky, fotografie a peníze na neobvyklých místech. Její podivné nákupy vedly k tomu, že se doma začaly hromadit nepotřebné zásoby potravin. Rozhodla jsem se situaci řešit a vyhledala odbornou pomoc. Vyšetření na neurologii nakonec přineslo smutnou diagnózu – pokročilá demence.
můj život se obrátil vzhůru nohama.
Za rok si přidaly psychotické stavy. Maminka měla těžké halucinace. Situace byla neúnosná a tak následovala další vyšetření, tentokráte ve Vojenské nemocnici. Diagnóza….vaskulární demence v pokročilém stádiu. A sdělení, že už nesmí zůstávat sama. Zároveň s touto diagnózou, došlo k radikální změně medikace. Po nasazení antipsychotik se během několika následujících měsíců, stav maminky výrazně zlepšil.
Nemoc mojí maminky mě přiměla ujasnit si priority. Stěhování z místa, které jsme milovala a náhlý rozchod s partnerem, který byl mojí oporou, mi rozbíjelo srdce na kousíčky. Opouštěla jsem svůj život snů a vydala se na novou cestu.
Bylo mi padesát a jedno jsem věděla jistě…že, proces učení nikdy nekončí!
A tak začala moje nová etapa: Průvodce v zapomnění, který se snaží, jak nejlépe umí, ulehčit život člověku, který si to zaslouží…svojí mamince. Moje každé ráno začíná přípravou lístečků a předmětů, které usnadňují mamince orientaci v každém jejím dni. Neustále se to mění. Musím inovovat a vymýšlet nové vychytávky. Péče o maminku s vaskulární demencí je výzvou, která přináší nové perspektivy a hlubší porozumění životu. Přestože je tato cesta náročná, uvědomuji si, jak se stále posunuji do lepší podoby sebe sama. Rozhodně tato zkušenost posiluje moji schopnost empatie a trpělivosti.
Jsem na této cestě sama sobě oporou. Moje dny provází jóga, mantry, čcchi-kung, propojení s přírodou a moje zaměstnání na zkrácený úvazek…to vše, mi přináší sílu zvládat složitou životní situaci.
Možná teď nežiju svůj život tak, jak jsem o něm snila ve třiceti nebo ve čtyřiceti, jedno však vím jistě: Sny se vždy nad ránem rozplynou… tak jsem raději v přítomnosti tou nejlepší verzí svého Já a těším se na každý nový den.
Každá těžká situace vede jen do větší hloubky sebe.
Pokud se ocitnete v podobné situaci, jako já, nebojte se hledat pomoc a sdílet své zkušenosti s ostatními. Každý krok, který uděláte, přispívá k lepší kvalitě života nejen pro vašeho blízkého, ale i pro vás samotné.
Mým záměrem je sdílet zde, co mi tahle zkušenost vzala a co mi dala. A jak moc mi v tom všem pomáhá cesta seberozvoje. Jsem sama sebou, více, než kdy dřív.
A KOMU MOHU SVÝM SDÍLENÍM POMOCI?
Všem, kteří se potýkají s nelehkou úlohou pečujícího a jsou v tom sami. Cítí se izolovaní a bojí se, co jim přinese zítřek. I když to není lehké, jsou způsoby, jak situaci ulehčit sobě, i svému blízkému. Rady dnes už najdete všude. A já vám k nim přidám… jak to zvládám já!
Více o tématech zdraví a duševní rovnováha si přečtěte na mém blogu.
